Na konferenci České asociace pedagogického výzkumu v Olomouci budeme prezentovat základní informace o našem projektu. Zaměříme se zejména na metodologické aspekty výzkumu, na východiska či metodologické inspirace nejenom z historicko-pedagogického výzkumu, ale také se budeme věnovat podnětům z obecné historiografie.

Stručná anotace:

Název: Učitel v době normalizace

Cíle a kontext výzkumu

Příspěvek je dílčím výsledkem výzkumného projektu Každodenní život základní školy v období normalizace pohledem učitelů. Využití orální historie při studiu soudobých dějin školství (projekt je podporován GAČR, č. 14-05926S). Cílem příspěvku je představit metodu orální historie jako jeden z možných přístupů ke zkoumání dějin školství ve druhé polovině 20. století. Autoři se zaměřují nejen na teoreticko-metodologické základy této metody, ale zejména ukazují, jaké poznatky lze touto metodou získat.

Teoretická východiska

Autoři ve svém výzkumu vychází nejen z teoreticko-metodologických východisek orální historie, ale také z teoretických přístupů dějin tzv. každodennosti (Alltagsgeschichte, histoire du quotidien), antropologických a mikrohistorických přístupů. Autoři se však zcela nezříkají „tradičních“ přístupů zejména Rankeho historické školy. Makrohistorické i mikrohistorické přístupy a koncepce pak autoři nevnímají jako „konkurenční“, ale jako vzájemně se doplňující.

Metodologie 

Metodologie našeho výzkumu vychází nejenom z výše uvedených teoretických východisek historického výzkumu (tedy analýza pramenů oficiální povahy – zákony, vyhlášky apod.), ale také z kvalitativního pedagogického výzkumu (např. životního příběhu učitele). Při výzkumu využíváme rovněž historickou statistiku, ale základní a klíčovou metodou sběru dat jsou rozhovory (zejména tematicky orientované biografické interview).

Výsledky a závěry

První výsledky výzkumu ukazují, že využitím orální historie lze získat jedinečné informace o každodennosti v normalizačním základním školství, které by využitím jiných metod zkoumání zůstaly skryté (např. vnímání událostí kolem roku 1969 i 1989, podoba všedního dne učitele, vnímání kvality pomůcek, podoby nátlaku režimu i pokojný a spokojený život). Orální historie tak může výraznou měrou doplnit dosavadní obecný obraz o normalizačním školství.