Menu

Nedávno vyšlo – Jiří Zounek, Klára Šeďová: UČITELÉ A TECHNOLOGIE. Mezi tradičním a moderním pojetím.

18.4.2010 - ICT v práci učitele/ICT in Work of Teachers: 2006-2009, Kniha: Učitelé a technologie. Mezi tradičním a moderním, My Books

Nedávno vyšla naše nové kniha s názvem Učitelé a technologie. Mezi tradičním a moderním pojetím (Brno: Paido, 2009).

Obálku, obsah a stručnou anotaci knihy najdete zde.

Knihu si lze zakoupit či objednat:

– v kamenném knihkupectví: Knihkupectví Hana Smilková, Filozofická fakulta MU, A. Nováka 1, 602 00 Brno. Tel.: 541 121 468. E-mail: knihysmilkova@atlas.cz;

– nebo přímo na webu nakladatelství Paido.


Ukázka ze Závěru knihy:

Tématem knihy se stal vztah mezi učiteli základních škol a technologickými nástroji, jimiž jsou vybaveny dnešní školní třídy. Tento vztah může lavírovat od nadšené oddanosti, přes pragmatické spojenectví či podezřívavý odstup až k vyložené averzi. Fakt, že někteří učitelé vnímají ICT jako atraktivní příležitost, jiní jako „poznanou nutnost“, přitom znatelně ovlivňuje četnost, s níž ICT zapojují do svých hodin. Odborná i laická veřejnost dnes bere otázku, zda technologie ve výuce používat, jako jednoznačně vyřešenou. Má se za to, že v informační společnosti již není možné vystačit s tabulí a křídou (v případě učitelů) či papírem a tužkou (v případě žáků). Na kvalitním technologickém vybavení si mnohé školy zakládají a používají je jako marketingovou zbraň v boji o žáky. Samotné vybavení však výuku výukou nedělá a naše výsledky jasně ukázaly, jak různé funkce učitelé na technologie nakládají.

V teoretické části naší knihy jsme se pokusili rozkrýt, co je podstatou kýžené proměny školního vzdělávání, s níž se operuje snad ve všech školsko-politických dokumentech posledních dvaceti let. Vzhledem k našemu tématu je důležité očekávání, které se v tomto ohledu vkládá do technologií, jimž je připisován potenciál vyučování modernizovat, učinit je na jedné straně užitečnějším, na druhé straně atraktivnějším. Toto očekávání se ve světle tvrzení, že „vybavení výuku nedělá“, jeví jako přehnané a nerealistické. Technologie zkrátka slouží lidem, kteří je vyvinuli a používají je, a mohou podporovat behavioristické, stejně jako konstruktivistické didaktické postupy. Učitelé v našem výzkumném vzorku vykazovali tendenci používat ICT především tradičním způsobem — s jejich pomocí testovali znalosti žáků, posilovali přehlednost či názornost výkladu a učili žáky jednoduché pracovní postupy. Tento fakt nemusí nutně znamenat, že by ICT bránily konstruktivistickému vyučování, neboť je možné, že právě automatizací některých rutinních činností si učitelé uvolňují ruce pro tvořivější práci založenou na komunikaci tváří v tvář. Každopádně však nelze ani konstatovat, že by technologie moderní vyučování nějak stimulovaly. Velmi tradiční zůstává v technologizované výuce rovněž vztah mezi učiteli a žáky, dokonce lze říci, že míra přímé kontroly, kterou se učitelé snaží nad třídou udržet, je patrně vyšší než v běžné hodině. Výuka s ICT je pro učitele na jedné straně dosud plná nástrah, na druhé straně může sloužit jako nástroj pacifikace třídy a pozitivní motivace (bonbonek v podobě práce — či hry — na počítači žáci nadšeně vítají a cítí se potrestáni, je-li jim odejmut).

Náš výzkum poněkud navzdory původním očekáváním ukázal, že právě zde je třeba hledat hlavní důvod, proč učitelé ICT do výuky zapojují. Jejich představa o tom, co technologie dělají se žákovským učením, je mlhavá,  mají však jasno v tom, že „děti s ICT rády pracují“. Fakt, že právě tato úvaha je zdrojem výukového využívání ICT, se pak jasně zhmotňuje v pojetí ICT jako kulisy a doplňku, jež se v našem šetření objevilo jako druhý nejčetnější způsob použití technologií ve školní třídě. Ačkoli bychom nad tímto fenoménem mohli mávnout rukou, neboť není od věci, když si děti během náročného školního dne trochu odpočinou, je třeba si uvědomit efekty tohoto použití pro socializaci učitelů do práce s ICT. Posiluje se tím totiž jistá dvojkolejnost v chápání vztahu mezi radostí žáků z dění v hodině a didaktickou efektivitou: děti jsou spokojené, když mohou být u počítače, ale učitel si to kvůli „nabitým osnovám“ nemůže dovolit příliš často. Vzhledem k obrovským investicím, které technologizace škol obnáší, se toto vnímání ICT coby výukové brzdy jeví jako poněkud paradoxní. Stížnosti na nabité osnovy, jež jsme v průběhu hloubkových rozhovorů s učiteli zaznamenali poměrně často, dobře ukazují nepřipravenost učitelů účinně didakticky techniku využívat. Nezbývá než znovu zopakovat jeden z leitmotivů celé knihy: dovednost ovládat ICT je něco jiného než dovednost využívat je v pedagogickém procesu. Jen stěží lze tento fakt vnímat jako selhání učitelů — tlak na používání ICT přichází shora, a měl by být tudíž doprovázen adekvátní podporou a vzděláváním učitelů. Sami učitelé si své limity uvědomují — nedostatečnou ICT zdatnost a nedostatečný přehled o materiálech a aplikacích vhodných pro výuku uváděli mezi základními bariérami pro využívání technologií ve výuce. Výsledky zároveň jasně ukázaly souvislost mezi tímto pocitem a četností využívání ICT. Můžeme to číst jako znak jisté rezignace, nebo naopak jako znak zdravého rozumu — je solidnější vyhnout se nadužívání technologických vycpávek, které s sebou nepoučená práce s ICT nutně přináší.

V průběhu kvalitativní fáze našeho výzkumu jsme se setkali se skupinou zapálených učitelů. Energie, kterou do objevování možností ICT investovali, byla nepřehlédnutelná a jejich hodiny nám ukázaly, že konstruktivistický sen o moderním vyučování s podporou ICT může mít svůj odraz ve školské realitě. Šlo o učitele z jedné školy, kteří vytvořili silnou profesní komunitu: vzájemně si ukazovali, jak techniku ovládat, předávali si vytvořené materiály a sdíleli společně své zkušenosti a postřehy. Tato skupina učitelů může sloužit jako příklad neformální vzdělávací sítě, jejíž členové si navzájem poskytují podporu a významné impulzy pro další rozvoj. Na základě našich výsledků víme, že přítomnost „tahounů“ ve škole je podstatně více motivující než přímý tlak ze strany managementu školy. Nabízí se proto otázka, zda by bylo možné takovéto „ostrůvky pozitivní deviace“ systematičtěji využít ve vzdělávání učitelů. Učitelé se dnes již technologiím jen stěží vyhnou. I ti z nich, kteří s technologiemi nepracují, musí nějakým způsobem čelit jejich přítomnosti v prostoru školy. Obranářská strategie může být svým způsobem vyčerpávající a hlavně — je dlouhodobě neudržitelná. Ať chceme nebo ne, proměnilo se vlivem rozvoje a expanze technologií chápání učitelské profesionality a samozřejmé nakládání s ICT se již v této chvíli stává jeho nedílnou součástí. Řečeno v maximální zkratce: naše data vykreslují obraz doby, kdy většina učitelů dokáže techniku obsluhovat, ale dosud ne ovládat. Do budoucna nezbývá než si přát, abychom se naučili (a to nejen na půdě školy) přizpůsobovat technologické vynálezy našim potřebám a záměrům namísto přizpůsobování našich potřeb a záměrů technologickým vynálezům.